Mrazivé ráno...

23. února 2007 v 17:32 | Aďa |  Povídky
Svítá... Sluneční paprsky se pokoušejí proniknout skrz zatažené závěsy. Lea leží nehnutě v posteli.Urputně sleduje pramínky světel na zdech. Už nejméně dvě hodiny se jen tak převaluje a nemůže usnout. Pořád se jí hlavou honí myšlenky, na které by hrozně ráda co nejrychleji zapomněla. Prohlíží si Adama, se kterým strávila minulou noc a říká si, proč je zrovna s ním.

Najednou ji tělem projede zima, zase ji sebral peřinu. Pokouší se k němu přitulit, protože v pokoji opět nefunguje topení. On ale jen neochotně zabručí a konečně se o trošku posune...
Už ji tohle všechno štve. Zamotaný kruh. "On mě přece vůbec nemiluje", říká si v duchu Lea. "Nechápu, proč zrovna do něho jsem se zakoukala". Adam je vlastně obyčejný kluk. Ve škole nikdy nijak zvlášť nevynikal, takže si dodělal akorát maturitu. Ne, že by byl hloupý, ale nejvíc ho od mládí lákala hudba. Se svou kapelou už si zahrál v kdejakém městě. "Muzikanti nejsou zrovna vhodní na nějaký vztah", znovu uvažuje Lea. "Jenže já mám pro ty kytaristy takovou slabost!" Seznámili se samozřejmě na jeho koncertě a pár hodin na to spolu skončili u něj doma. Podobně se vyvíjel celý jejich vztah. Volně...každý si mohl dělat co chtěl, s kým chtěl. Kdyby se jen Lea nezamilovala. I přesto, že se snažila tvářit, jak je nad věcí a stejně v pohodě jako on, poznal to. Stačilo, když se na ni usmál a ona celá roztála. Moc věděl, co na ni platí, ale dělal to jenom, když se mu zrovna chtělo. Sprostě ji využíval. Nechala si to líbit, protože lásce se poručit nedá. A to si tolikrát říkala, že tohle musí skončit. A zase se to opakovalo. Ale ona už nemohla takhle dál. Pomalu odsunula Adamovu ruku, kterou měl položenou na jejím boku a vstala. Začala hledat svoje oblečení rozházené po celé místnosti. Co nejtišeji se oblékla a políbila Adama na tvář. On si toho ale ani nevšiml. Spal tak silně, jako obvykle a ani ho nenapadlo lámat si s něčím hlavu. V rychlosti na sebe hodila bundu a boty a zmizela z bytu. Se zaklapnutím dvěří ucítila na tvářích první slzy. V tom mrazivém ránu jí připadaly neuvěřitelně horké. V běhu je utírala do rukávu a modlila se, aby byla od toho místa co nejdál. "Konečně jsem ho opustila" přemítala si Lea a nemohla uvěřit, že to dokázala. Bolelo to, hrozně to bolelo, ale byl konec...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kájuš Kájuš | Web | 24. února 2007 v 18:08 | Reagovat

To je hezký... Moc hezký, i když smutný. Ale obdivuju její sílu a rozhodnost to udělat. Ale trochu to odráží to, co se ti honí hlavou, nemám pravdu?:-*

2 Nelluška Nelluška | Web | 24. února 2007 v 18:36 | Reagovat

Myslíš??? No já ji taky obdivuju...No musim přiznat...že je trošku ovlivněná životem...

3 surinka surinka | Web | 24. února 2007 v 19:53 | Reagovat

nemuzu si pomoct,ale neco nebo spis nekoho mi to pripomina.....:-/ uz jen tejden a budeme spolu nellunko!!!!jupi!!!!hrozne se tesim!!!:-)

4 nina nina | Web | 24. února 2007 v 20:39 | Reagovat

a jeeejej..takový pěkný příběh:-)  ale trochu mě z něho zamrazilo, jen tak trochu:-)

5 Nelluška Nelluška | Web | 25. února 2007 v 0:56 | Reagovat

To Surinka: Ale ale..mě vůbec nenapadá, koho/co ti to připomíná:o)) Taky se na Tebe těším...

Ninka: dík, ale z čehopak tě zamrazilo??:-))

6 nina nina | Web | 25. února 2007 v 15:28 | Reagovat

ani nevím...snad, že to ta holka dokázala udělat? já bych to nedokázala...ale nevím..důvod se vždycky najde..=)

7 Nelluška Nelluška | Web | 26. února 2007 v 11:53 | Reagovat

To si jenom myslíš že bys to nedokázala:o)) Ono jednou si člvoěk uvědomí, že už má všeho dost a že takhle dál nemůže..jako tahle holka..a je to:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama