Na dotek

16. prosince 2007 v 23:03 | Áďa |  Filmy
(orig. Closer)
Film Na dotek je psychologické drama o vztazích, citech, pravdě a zradách. Je o sexu, o lásce, náhodných setkáních, pokrytectví a sobectví. Scénář napsal sám autor stejnojmenné divadelní hry Patrick Marber a i film si zachovává komorní atmosféru. Celý je založen na výborných dialozích a skvělých hereckých výkonech.

Film vypráví o čtyřech obyvatelech Londýna, kteří tvoří milostný čtyřúhelník. Příběh začíná naprosto úchvatnou písní Blower´s Daugher (od písničkáře Damiena Rice) a pohledem na dvě sobě zatím neznámé osoby kráčející naproti sobě. Na kráčejícího muže v saku, který se živí jako novinář, Dana ( Jude Law) a mladičké Američanky Alice (Natalie Portman). Na první pohled se do sebe zamilují. Po čase se nechá Dan fotit na obal své nové knihy u fotografky Anny. Dan coby člověk schopný zacházet do extrémních situací je jí naprosto uchvácen, stává se jeho posedlostí. Neustále ji pronásleduje, Paradoxem zůstává, že díky Danovu vtípku, kdy se na chatu vydává za Annu se Anna seznámí se svým budoucím přítelem Larrym (Clive Owen) . Složitý pletenec vztahů a náhodných setkání může začít...
Film Na dotek se hodně zaměřuje na otázku "mluvit vždy pravdu či ne?". Je lepší někdy zalhat a ušetřit tak člověka, kterého milujeme trápení? Nebo ze sebe sejmout břímě vinny a říct pravdu, která bolí? Nám se uleví, možná..ale není to sobectví? V zamotaném kruhu pravdy a lží vlastně do konce filmu nevíme, kdo opravdu lhal a kdo ne. Není to ale vlastně tolik podstatné.
Rozhodně to není film pro nenáročného diváka. Není to žádný veselý příběh a může vám způsobit pěknou depku. Je už tak postavený. Taky jsou v něm hojně používány sprostá slova a velmi otevřeně se zde mluví o sexu. Místama je to tak bezcitně, že z toho až mrazí.
Velké plus dávám hlavně skvělým hercům. Nejlepší byla suverénně Natalie Portman, která svůj smutek schovávala za bezstarostnost a tak trochu úchylný Clive Owen, který dokázal být jak naprosto milý tak děsivě bezcitný. Oba za svůj výkon dostali Zlatý Glóbus. Trochu mě zklamal Jude Law, i když ze začátku filmu byl jako vždy okouzlující, ke konci ho zastínili ostatní herci a jeho postavy mi bylo spíš líto. Jediné co bych filmu vytkla byl místy trochu rozvleklý děj a taky chvílemi až nelogické chování hlavních hrdinů. Přesto pochvala za výbornou práci režiséra Mika Nicholse. Ať už za tu komorní atmosféru filmu, skvělé dialogy, zajímavé návraty v ději, kdy je postava vždy napřed před divákem nebo za perfektní hru barev. Kontrasty černo-bílé v ateliéru, modré v akváriu nebo narůžovělé ve striptýzovém baru. Na netu jsem četla, že se mnoho lidí v postavách přímo vidí a že dělají stejné chyby. Je to dost pravděpodobné, já se v tom teda zatím nijak zvlášť nenašla, protože jak jsem řekla výš, připadá mi jejich chování místama naprosto nesmyslné a nepochopitelné, jak dokážou být krutí a zahazovat svoje štěstí....každopádně konec filmu velmi překvapující... a k tomu opět úchvatná skladba Blower´sDaughter...a vy jen sedíte a jste v takovém tom zvláštním rozpoložení, kdy jen zíráte a v hlavě se to šrotuje a šrotuje...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 terinka terinka | Web | 17. prosince 2007 v 21:30 | Reagovat

no musim souhlasit,film naprosto skvělej....zase jeden z těch povedenejch psychologickejch snímků,který nutěj aspoň k mini-zamyšlení...:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama